Člověk může spadnout, musí ale umět i vstát
Na zasněžený kopec svítí slunce, krajinka jako z pohlednice. Je to dokonalá zimní idylka. Chvíli se koukám po všech těch lidech na jednom nebo dvou prknech a začne mě až cukat v kolenou, že bych si taky zalyžovala. Ale musím to nechat na později. Z dálky už na mě totiž mává Lucie Crighton. Žena, která poznala, jaké to je spadnout, ale která se nebála znovu vstát a jet dál.
Jako by se s prknem na nohou už narodila. Lucie se bez něj neobejde. Zima bez prkna je pro ni nepředstavitelná katastrofa. Jenom napadne troška sněhu, už se oblíká, popadá snowboard a utíká na svah. Dělá to tak už od svých 13 let. Snad proto, že na lyžích jí to nikdy nešlo. „Představa, že mám nohy na dvou různých prkýncích, nebyla moc dobrá. Tak jsem začala jezdit na snowboardu. Bylo to pro mě jednodušší, i když si to někdo možná nemyslí, pro mě to bylo jednodušší,“ říká Lucie o svých začátcích.
Se svým prknem toho od té doby zažila už hodně. I několik méně příjemných okamžiků, pádů. Ten jeden si dodnes pamatuje. „Byl nádherný den, sjezdovka byla fantasticky upravená, nebyli na ní žádní lidi a my jsme jezdili jako blázni – ne že bychom dělali hlouposti, ale jezdili jsme rychle,“ vzpomíná, jak to začalo. Sjezdovka byla ale namrzlá.
Lucie a její kamarádi přesto jezdili dolů šusem, rychle a divoce. Ve spodní části sjezdovky, skoro u vleku, ale Lucii ujela na ledu hrana. „Pak jsem letěla tři čtyři metry dolů a zastavila jsem se o sloup, který držel můstek vleku. A tam jsem zůstala ležet nehybná.“
Ostatní se samozřejmě k Lucii hned seběhli a přivolali horskou službu. Do nemocnice ji nakonec musela dopravit helikoptéra. „Tam se mě zmocnil strach,“ říká Lucie, „teprve tam mi totiž došlo, co se stalo. Trvalo asi dvě a půl hodiny, než přišli na diagnózu, a nejhorší bylo, že se se mnou nikdo nebavil, nikdo se o mě nestaral.“ Když se doktoři vrátili k Lucii, oznámili jí, že měla zlomený 12. hrudní obratel.
Ani v nemocničním pokoji ale Lucie neztratila naději. „Moc mi pomohlo, že jsem cítila Boží blízkost. Věděla jsem, že všechno je v jeho rukou, že mi pomůže.“ Tak se jí podařilo přečkat tři a půl týdne v nemocnici a tak dokázala přemoct i strach, že nikdy nebude chodit. Strach, který byl nejdřív tak silný.
Za svoji zkušenost je teď Lucie vděčná. Věří, že jí pobyt v nemocnici dost dal, protože se tam mohla naučit trpělivosti. Všechny své známé, kteří ji přišli navštívit, navíc zaskočila tím, jak byla neustále veselá. Protože zatímco ostatní by byli nešťastní a polovinu času by probrečeli, ona se pořád usmívala a byla plná naděje.
Vstoupila Lucie po svém úrazu ještě někdy na snowboard? „Hned po šesti měsících, jakmile začala zima, jsem vlezla na prkno. To muselo přijít, protože kdybych to neudělala hned po tom úrazu, tak už bych na to nestoupla,“ uzavírá. Zároveň váže snowboard na nohy a vyráží zpět na sjezdovku.
