Silnější než nebezpečí
Na rozhovor s Martinem Prchalem jsem se těšila. Pozval mě totiž k sobě do práce, do centrály Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy. Já jsem předtím byla u hasičů na služebně jenom jednou, jenomže to jsem ještě chodila do školky, takže mi bylo asi pět, možná i míň. Přitom hasiči ve mně vždycky budili úctu – ta jejich odvaha, ta přesnost, to nasazení. Zkrátka, k Martinovi jsem přišla o řádný kus dřív, abych si stihla všechno prohlédnout.
Když Martin chodil na střední školu, pořádně nevěděl, co by chtěl v životě dělat. Nic neřešil, později sice chodil pracovat na různé brigády, ale stejně si nadělal poměrně dost dluhů. „Začal jsem tušit, že potřebuju nějaké pořádné zaměstnání,“ říká Martin. „A byly dvě možnosti: buď se stanu prodavačem aut nebo hasičem.“ Po dohodě se svým otcem zvolil variantu druhou. „Prošel jsem zdravotními testy, kupodivu i psychickými,“ vzpomíná s úsměvem.
To bylo před 14 lety. Od té doby nasbíral Martin spoustu zkušeností. Předloni byl jako člen prestižního Search&Rescue teamu nasazen i v zahraničí. „Team bývá nasazen v případě nějakých větších katastrof mimo hranice České republiky. Já jsem se s nimi zúčastnil mise v Pákistánu, bylo to v říjnu 2005 v městě pod Kašmírem,“ říká Martin. „Mise byla na čtrnáct dní, my jsme byli posila, protože část jednotky odletěla už týden před námi. Dovezli jsme spoustu potřebného materiálu a byli jsme posilou.“
I když tam viděl hodně trápení, vzpomíná Martin na misi po ničivém zemětřesení rád. Bylo to poprvé, co se blíže setkal s jinou kulturou, jinou tradicí, s jinými duchovními hodnotami. „Nejvíc se mě dotklo utrpení těch lidí,“ vysvětluje Martin. „Podporovali jsme skupinu lékařů. Měli jsme vlastní improvizovanou polní nemocnici, byla tam normální čekárna a chodili se k nám léčit malé děti, dospělí i starší lidé. Byla to taková válečná chirurgie. Zajímavé bylo, že se k nám chodili léčit nejen lidé s úrazy kvůli zemětřesení.“ Například večer po setmění po sobě lidé občas stříleli, takže se několikrát stalo, že Martinova skupina asistovala i při operaci postřelených.
Díky tomu, co prožil v Pákistánu, měl Martin možnost trošku si srovnat svoje hodnoty. „Některé problémy, které řeším tady doma, jsou v porovnání s tím, co jsem prožil tam, v podstatě druhotné,“ říká k tomu. „Viděl jsem bídu lidí, kteří mají málo a ještě o to málo přišli, spoustu zraněných lidí, kteří často přišli dost pozdě, takže ta léčba byla náročnější.“
Nejvíc v Pákistánu na Martina zapůsobila práce lékařů-traumatologů. „Prováděli tam často i hodně náročné operace, přitom v jakých podmínkách a pomocí jakých prostředků ty lidi léčili, to si zaslouží úctu. A já jsem rád, že jsem jim mohl asistovat a aspoň nějakým dílem jim pomoct.“
Martin uznává, že práce hasiče není jednoduchá. „Člověk musí prokázat určitou míru odvahy,“ říká s úsměvem, „jenomže my se jako hasiči srovnáváme mezi sebou navzájem a ne s ostatními profesemi. Takže nám to vlastně ani nedochází, že bychom nějak víc odvahy potřebovali.“ I v práci hasiče řeší Martin stejné problémy jako ostatní – aby nezklamal šéfa, aby nepodrazil zbytek skupiny. „Ta odvaha se ztrácí v té zodpovědnosti, v tom, že pracujeme jako team, a taky v té naléhavosti, že musíme rychle někomu pomoct.“
Martin samozřejmě nezažil jenom úspěchy. Vzpomíná i na své selhání: „Byl jsem hasič-nováček a byli jsme poslaní na člověka, kterého přejel vlak. A já jsem dostal hrozný strach, že uvidím mrtvého člověka.“ Martin proto poprosil kolegu, aby se s ním vyměnil a zůstal vzadu jako navigátor. „Jak šly roky, tak už jsem před tím nemohl dál uhýbat – je to součást hasičské práce. Takže jsem se s tím setkal ještě několikrát.“
Martin taky vidí, že se jeho odvaha postupem času mění: „Dříve jsem byl dost impulzivní. Například jsem byl ochoten skočit z balkonu na balkon, když nějaká paní vyhrožovala sebevraždou. Teď už věci víc promýšlím a myslím, že aktem odvahy může být i to, od něčeho odstoupit.“ Kde svou odvahu Martin bere? „Cítím v tom takový rozpor – musím být odvážný, ale nikdy jsem nijak zvlášť odvážný nebyl. Takže já svou odvahu beru ve víře v Boha,“ říká Martin. „Když vím, že něco bude fyzicky nebo psychicky náročné, tak se před tím v autě pomodlím. Za sebe i za ostatní. A mohl bych dlouho vyprávět o tom, že to funguje.“
